Víkend pro sebe

Víkend pro sebe… sama doma... yeah!

Tolik jsem se těšila, ale zároveň jsem si to těšení zakázala. Bála jsem se těšit. Aby ten víkend vyšel… Když není těšení, není zklamání. To je krutý... sakra.

Když ten čas nastal, ani jsem necítila žádnou velkou euforii. Dyť jsem si přece zakázala těšit. To těšení mi fakt chybělo, jo! Ale měla jsem v sobě takový vnitřní klid. Odpočinu si...

Koupím si zmrzku? jo x ne? JO, koupím! Slunko svítilo. Ach, jak já miluju jarní slunko. Zblajzla jsem zmrzku a vzala si knížku a lehla si na zahradu na lehátko. Pociťovala jsem v sobě takový zvláštní pocit, kdy jsem byla ještě trochu ve střehu (ze zvyku, kvůli dětem), ale to se pomalu rozpouštělo a docházelo k úlevě. Řádky nějak nešly číst, nějak jsem se nemohla soustředit. Mysl chtěla úplně vypnout. Mohla si to konečně dopřát. Vypnout. Prostě jen ležet, nechat se hřát slunečními paprsky a jen tak být a dýchat.

Vědět, že nemusím být ve střehu a nebude zas dalššíí: "mami, pojď sem, mami koukej, mami honem, mami já chci, mamííííí", v tom horším případě pak rovnou brek, řev a pranice. Miluju je. Ale miluju i ten čas jen sama se sebou.

Prostě chvíli ticho, ten pocit, že opravdu nikam nebudu muset, že po mně nikdo nic nechce, že nebudu uklízet ten nepořádek, odpovídat na všemožné dotazy, chystat jídlo, zadržovat s vykulenýma očima dech nad bobky, šlápnout ponožkou do kaluže vody u vany a tak dále...

Došla jsem si pro sluchátka a pustila si různé písničky, které jsem si pouštěla tak před 10ti lety a často jsem při nich slzela. Oči se zarosily i nyní. Buď nesou tu esenci okamžiků nebo jsou léčivé, těžko říct. Ale i tak to je fajn. :)

Když se mě někdo zeptal, co vlastně budu dělat, když budu sama, dala jsem do kupy nějakou smysluplnou praktickou odpověď, ale uvnitř jsem věděla, že to je ale úplně jedno. Prostě jen být. Lehnout si, koukat doblba nebo zavřít oči a prostě jen být a užít si tu chvíli toho "nic"...

....a pak taky leháááááro, něco pěkného v telce s nohama pod dekou, dovážka thajských dobrot a meditace přítomnosti při jejich vychutnávání :D, hudba na plný pecky, no dobře, tak na polo-pecky, ať mi neprasknou bubínky... promazávání a přesouvání dat do PC, poslouchání různých oduševnělých přednášek, a tak dále. Jo, a málem bych zapomněla... zítra až se ráno probudím, tak budu pak v pyžamu jak dlouho budu chtíííííít! Rebélie, yeah!

Když mi přátelé nabídli, že se můžeme vidět, když mám tolik času, tak já věděla, že nechci. Mám říct pravdu nebo si vymyslet, proč nemůžu? Pravdu, jo! Že ten čas je pro mě tak cennej, že ho chci strávit prostě jen sama se sebou?

Teď ke mně přišlo téma: Meditace

Meditace je pro mě teď paradoxně každá činnost, kterou dělám sama, naprosto přítomně a s radostí. Chvíle, kdy vím, že mě nikdo nevyruší a kdy mám času, kolik potřebuju... když jím nějaké moc dobré jídlo, když poslouchám hudbu, když jentak ležím... To je pro mě v aktuálním životě meditace.

Když máme závěrečnou meditaci na joze, tzv. "šavásána", (ne nebudu si googlit, jak se to správně píše... :) Vždy se na tu relaxaci tak moc těším, nikdy neposlouchám lektorku, co povídá, jakou část těla si mám uvolnit... ale vždy se těším na to, že se ponořím do svých myšlenek a vizí, které mě uvedou do stavu alfa, ze kterého mě lektorka v pravý čas vyvede. V momentě, kdy přecházím do spánku, tak je konec. Dokonalé načasování, pokaždé. Uvědomila jsem si, jak moc důležité je dělat si věci po svém, ne tak, jak by se měly a jak se mají. Dělat to, co já, má duše a mé tělo potřebuje. Bez ohledu na okolí. 

Dříve, ještě než jsem měla děti, jsem meditace i vymýšlela pro druhé a bavilo mě to. Byly léčivé - zaměřené na léčení konkrétních bolístek. Sama jsem se v minulosti jimi léčila. Jenže teď na to už není to naladění... tak jako na plno jiných věcí. Večer jsem tak vyřízená, že buď vytuhnu při uspávání a probudím se v půlce noci nebo usnu hned, jak zalehnu... což by mi vlastně mohl kdejaký nespavec závidět. :) A je mi to teď tak nějak jedno. Je to jak to je. Dříve jsem s tím bojovala, ale od té doby, co jsem to přijala, tak se mi tak klidně a hezky žije.

Téma: Práce

V létě mi končí rodičák (záměrně nepíšu "dovolená", protože to žádná dovolená není, aby bylo jasno) a tak už ke mně čím dál častěji přichází myšlenka, že bych už měla pomalu přemýšlet o nějaké té práci. Hlava se mi vaří, protože nevím jakou... vím, že v oboru, ale upřímně mám trochu strach, protože to není prča se někde k něčemu uvázat. Dosud jsem byla dost fluktuant... (ehm, ještě, že tu nemám své reálné jméno, aby si to přečetl můj budoucí zaměstnavatel). 

To jsem tak byla s rodinou na Dnu zdraví, procházeli jsme se a dcerka mě táhla k jednomu stánku, kde měli hezké výrobky... paní dcerku oslovila, já si mezitím vzala do ruky letáček a pročítala v něm, že se věnují dětem a dělají vše, co spadá do mého oboru + mnohem větší záběr i v alternativním směru. Zvedla jsem hlavu a ptám se: 

"vy jste tady ale noví, že?" Dozvídám se: "ano, hledáte něco konkrétního?" Já: "nóó, hledám... práci" "jsem speciální pedagog", "no, vás potřebujeme jako sůl, budeme se rozšiřovat, můžeme vám pro začátek nabídnout třeba jeden den v týdnu." Týjo - nyní naprosto ideální.

... no a i tak se děje... :) jdete si s dětmi užít den a odejdete s pracovní nabídkou. Životopis jsem pak posílala s opravdu pěkným pocitem, že tady není žádné pnutí, ale lehkost. Navíc to přišlo prostě úplně SAMO. A to je na tom to nejhezčí. To, co má být, často přichází úplně nečekaně a lehce. A jestli to nakonec nedopadne? nevadí, řeknu si, že to prostě nemělo být to moje, ale událo se pro jiný smysl v mém životě.

Je už pátek večer... svíčky hoří, hodiny hlasitě tikají, ten čas utíká vážně nějak rychle...

Pokračování druhého dne v dalším článku. :o)