Chtěla jsem zmizet, ale sen mě probudil
...stejně mi to přišlo pořád málo, že stejně ještě nejsem zmizelá...
... kdykoliv mě něco dovedlo k dojetí, utéct od toho pryč co nejdál... dělat že to neexistuje.
Řešila jsem pozemčnosti. Řešila jsem něčí bahno. Snažila se zaplácnout mysl fyzickým úklidem. Dala maximum své péče a pozornosti dětem. Písničky a vzlety do vesmíru hodila k ledu.
___
Dnes jsem se probudila uprostřed hrozného snu, ze kterého zbyly pocity obrovského strachu o život mého dítěte, pocitů bezmoci a beznaději, hře o vteřiny... srdce mi malém bušením vyskočilo z těla a po celém těle stres. Uprostřed katastrofy najednou střih a mé vědomé probuzení. (Doslova?)
Procitnutá s těžkými pocity? "...tohle dokáže sakra ovlivnit den, z toho musím nějak pryč."
Tyjo ale ono to nešlo! Zkoušela jsem otevřít oči: "dyť to byl jen sen, to není realita", ale nic se nehlo... jako bych byla uvíznutá mezi světy. Sáhla jsem tedy po sluchátkách - po dlouho ležících zaprášených sluchátkách a pustila si klidnou píseň. Jenže stres neustal. "Dyť hudba mě vždycky vyvede..." Nefunfovalo to... sakra. Pustila si další a další. A pořád stres! Vnitřní třes. Pak mě napadlo pustit píseň, kterou jsem kdysi nazpívala a ta mě mírně uklidňovala. "Proč nezpívám víc? Proč něco nenahrávám?" proběhlo mi hlavou...
Poslouchám dál a refrén mě vynesl do nebe...doslova. Začala jsem tam zase tančit. Nahoře. "Musím se mrknout, jestli někde neprobíhají nějaké scénické / intuitivní tance.. když mi to dělá tak dobře. "Už vidím, jak když to nebude do 20km, tak to hodím zase k ledu..." utípla to skeptická mysl.
Tancem "v nebi" jsem se začala pomalu zklidňovat. Tak tohle funguje, aha. Tyhle výtahy "nad sebe".
Ano, nad sebe. Do výšin, kde člověk nepřemýšlí, kde zahodí všechny mantinely, zábrany, rozumová rozhodnutí, strach, spěch, stres... celou hlavu a nechává se vést. Unášet se božským klidem a bezpodmínečnou láskou, která léčí.
Aha, tak tady je ten klíč... mám ho u sebe neustále, jen neotevírám. 🤔
Tak zase někdy... možná. Snad ne po špatném snu.
Pa. 🙋🏼♀️
