Doteky dojetí

Pokaždé je to dotyk vesmíru. Dotknutí toho největšího v nás. Miluju to. Dojetí je pro mě hnací motor k tvorbě. 

Někdy mě rozechvěje hudba, až slzy trysknou a pomalu stékají po tváři, až kápnou na zem. Má duše se rozzáří jako blázen.
Je to vlastně ten nejvzácnější moment, který člověk může zažít.
Je to prožitek, plný energie, naděje a lásky. Takový příliv chuti do života. 
Často v mžiku vnuknutí přijde. Nové nápady a nadšení vyjde.

Než to zas odejde...
...ale nevadí...
Všechno má svůj čas, stačí jen poslouchat srdce hlas.

Je pravda, že psaní ke mně přijde jen v určitém rozpoložení. Většinou se tak děje, když jsem sama se sebou, u něčeho odpočívám a napojím se. Nebo také v momentech nečekaných, často prostřednictvím krásné hudby nebo když se dívám na nějaký film, který zabrnká na strunku čehosi... Někdy stačí, aby se mi zdál nějaký silný sen. A někdy emotivní pohled na své děti. Anebo mě to přepadne prostě jen tehdy, když mě nějaká situace něčím zkrátka "dostane". A nemusí to být jen v pozitivním, může se stát, že mě rozhodí něco i náročný a nehezký... ale otevře to něco ve mně a vyprovokuje mě to k tomu se v sobě trochu prohrabat...