Duchovno, duchovní lidé?

Dneska jsem se probudila s náladou udělat úvahu na téma Duchovno, duchovní lidé. 

V životě jsem prošla několika fázemi. 

• 1) Fáze ega - začala jsem se zajímat o různé věci a ti, kteří se nezajímali, mi přišli jako něco "míň" a já si připadala jako něco "víc" 
• 2) Fáze iluze - myslela jsem si, že duchovní člověk znamená být neustále hodný, vstřícný, hlavně pomáhající druhým, úslužný, vždy slušný a nejít do konfliktů (= fikce)
• 3) Fáze prozření - objevila jsem, že lidé, kteří v mých očích nebyli "duchovní", mohou být ve skutečnosti tak lidští, opravdoví, upřímní, nápomocní, že to není o tom, jestli se někdo o něco zajímá, ale o tom, jak se chová, jedná a jak žije
• 4) Fáze jednoty - Všichni si jsou rovni. Každý má svou cestu, úkol a fázi vývoje

Tak to jen ve stručnosti na úvod. Původní myšlenka měla být více zahloubaná a teprve k ní dojdu, je o tom, že není Duchovno, jako DucHovno. (Není z mé hlavy, ale je to dost trefné vůči tomu, co budu psát).

Fikce zabalená za slovíčka - V životě jsem potkala člověka, který hlásal různá duchovní moudra, psal dokonce o tom celý web a přitom ten člověk to jen hlásal, ale dokázal činit zlé věci, manipulovat, utlačovat druhého, brát mu svobodu, zneužít důvěru a zarazit meč přesně do nejzranitelnějšího místa, které mu bylo odhaleno. Takový člověk píše o sebelásce a tvrdí, že sebeláska druhého je sobeckost. Plete si lásku s vlastnictvím. Píše o svobodě a staví vězení z oceli pro druhého. Píše o důvěře a druhému nedůvěřuje a kontroluje. Píše o dýchání a druhého nenechá nadechnout ani vydechnout...

Posilování strachu není duchovno - Existuje plno věcí, které škodí světu a dokonce se říká, že mu někdo škodí záměrně (Chemtrails, látky v očkování, éčka a podobné šmakulády v potravinách či jiné toxicity), někdo tím žije a vše odmítá. Neustálé mluvení o těchto věcech a živení negativní energie, posiluje strach. Někdo to až moc řeší a otravuje tím život druhým, není to pak život v radosti, ale v pnutí. Žijeme na tomto světě a žijeme s tím, co je. Máme na výběr, ale distancovat se od společnosti a všeho tady, podle mě není řešení. Ač i to může být něčí cesta. Největší úkol je podle mě najít si v tom všem rovnováhu a svůj vnitřní klid. Poslouchat své tělo a naslouchat své duši, co je pro nás dobré, vybírat si to a nekoukat na druhé skrz prsty, když si dají sklenku alkoholu, hranolky z mekáče, či věří očkování na covid. Protože nejsou horší a ti lepší. Jsou jen lidé, se svým úkolem a ve své fázi. Každý řeší něco jiného a je to tak v pořádku. Ve finále... člověk, který žije v radosti s tím, co je, je víc svobodný než člověk, svázaný strachem a v odporu vůči tomu, jak špatné věci ve světě jsou.

Pak jsem potkala člověka, který nemluvil o duchovnu (ani o sobě nikdy nezmínil, že by byl nějak duchovní) a přitom je čestný, spravedlivý, napomáhající, nezištný, přijímá jiné názory a přijímá druhé jací jsou, umí odpouštět a omluvit se. Člověk, který říká v pravdě, co cítí a jak to vnímá, chová se v pravdě s tím, jak to má a žije v souladu se sebou a s respektem k druhým. Ale pozor, takový člověk není žádný ťunťa, ale je ve své síle, dokáže se za sebe postavit a mít se rád a říct NE. O věcech mluvit a vykomunikovat si, co potřebuje. Drží se svých úkolů a poslání. Ve své podstatě velmi silný a člověk, s kvalitními životními hodnotami. 

Ani já taková nejsem... mám mnohem víc stínů. Důležité je to ale vidět a přijmout. Pracovat na tom , ale nebojovat s tím.

Kdysi jsem stopovala a pomohl (popovezl nás) takový ten typický hospodský tip (tu pivečko, cigaretka, tyvole tam, tyvole sem - pardon za ty škatulky)... a ještě nám koupil jídlo na cestu. To je dobrý skutek. To duchovno nemá mít škatulky, duchovno je mnohdy tam, kde by to člověk nečekal.... v Lidskosti.

Je to opravdu k zamyšlení, protože duchovno nemusí být o tom, jestli někdo něco hlásá nebo má nějaké nadpřirozené schopnosti, pokud se nechová v lásce k sobě a ostatním. 

Existují vyvolení, co mají nějaké nadpřirozené schopnosti, vidí a umí něco víc, než druzí. Dostaly Dar. Je třeba to brát s velkou úctou a pokorou. O tom já psát nebudu, protože sama s tím nemám vlastní zkušenost a nepřísluší mi o tom psát. Ale věřím v to velmi silně. Nicméně můžu říct, že tak jako ve všem, i zde se najdou podvodníci, kteří si na to jen hrají, temní lidé, kteří nekonají dobro a oslabené duše využívají ku prospěchu svému. 

Osobně bych už nedala peníze za to, že mě někdo na dálku odblokuje nebo něco vyléčí. Že budu v určitý čas doma a někdo mi bude posílat energii. Pro mě to už není hmatatelné. Tím ovšem neříkám, že to nefunguje. Podle mě je to pro příjemce hlavně Placebo efekt nebo krátkodobá pomoc, krátkodobá úleva, kdy se problém stejně vrátí, pokud ho nevyřešíme sami v sobě. Na to často slyší lidé, kteří nejsou ve své síle, nebo jsou opravdu v krizi a chytají se všeho možného. Což je v pořádku, i já jsem byla. Byla jsem závislá na lásce, chtěla jsem už tak moc potkat toho Pravého. Nechtěla jsem jentak někoho, chtěla jsem mu pohlédnout do očí a vědět, cítit, že je to On. Ale v ničích očích jsem to neviděla... Měla jsem tolik schůzek ze seznamek a první podívání do očí vždy rozhodovalo. Někdo mi říkal, že jsem povrchní, ale já si prostě nemohla pomoct... 

Čím více jsem chtěla, tím víc mi láska unikala a v ničích očích jsem ji neviděla. Chytala jsem se hezkých řečí a upadala do toxických vztahů. Chodila jsem se ptát na různých ezofestivalech kartářů, jak to bude s tou láskou a odcházela sice mnohdy s nadějí, ale s hlavou ještě víc zamotanou.

To je druhá věc. Karty, věštby... Podle mě, kdo to neumí brát s rezervou, tak na to vůbec nemá chodit. Já to totiž brala až moc vážně a neskutečně mě to ovlivňovalo na mé cestě. Totálně mě to mátlo. Kvůli tomu, že jsem se neřídila sama sebou, ale nechala se ovlivňovat věštbou, jsem ty věštby vlastně naplňovala... Nebo jsem v něčem viděla to, co tam ani nebylo. Hodně mě to svádělo z cesty... Pokud mohu doporučit a myslíte, že byste to měli podobně, zkuste si raději pořídit kartičky domů a vykládat sami jako laici nebo nějaké kolektivní výklady na 3 hromádky na YouTube... To jde brát víc s rezervou. Já, od jisté doby bych už na karty nešla. Už bych nedopustila, abych neměla život plně ve svých rukou, ve své moci a ve svém rozhodování. Chci být sama plně zodpovědná za svůj život, za to, co dělám. A je v pořádku, pokud to někdo potřebuje jinak.

Toto téma je rozsáhlé a určitě by se to dalo brát z mnoha dalších rovin, ale takto mě zrovna napadlo a tak to je napsané.