Je mi to fuk

Nedávno se k mým očím 👁️👁️ dostal jeden článek. Byl o ženě z velkoměsta, která pracovala v korporátu a psala o tom, že všichni kolegové si nosí do kanceláře kelímky s kávou z luxusnějších kaváren. ☕ A ona aby zapadla, tak si každý den do práce nosí znovupoužitelný kelímek s logem známé firmy, do kterého si už doma naleje svou kávu z domova. Ušetří a zároveň zapadne. Sice se modlí, aby někdo nechtěl ochutnat, ale má radost z této malé lsti.

Při čtení toho článku jsem vykulila oči. Vlastně mě zprvu udivilo, co se stalo normou a že lidi se bojí vystoupit z davu, aby byli sví. Mě osobně by vůbec nevadilo, co si kdo bude myslet, že to tak nedělám. Když pominu fakt, že kávu piju jen výjimečně, tak by mi vůbec nedělalo problém si přinést kávu svou v termosce a nalít si ji do nějakého mého oblíbeného hrnečku. A klidně říkat, že je to pravá domovská, s láskou dělaná. 😋 Důležité je, jak se člověk cítí, jestli je s tím sám v souladu a v sebejistotě. Je úleva mít všechny na lopatě a dělat si svou "jinou normu". Však se může někdo přidat. Nikdy není jediný správný směr. Dyť každý ať si dělá, co chce... 🤸🏼‍♀️

Taky mě pak napadlo, že někdo třeba zažil v minulosti šikanu a pak radši splyne s davem, než aby vyčníval. Stává se. Ale většinou těm v mládí šikanovaným to stejně nedá a naopak často dojdou do své síly a začnou si ze své jinakosti dělat přednosti. Ale dost mých teorií...

Když jsem toto probírala s bráchou, řekl mi na to svůj náhled. A uznala jsem, že na tom taky něco je. Řekl mi, že v korporátu to opravdu chodí dost jinak, že tam to se vztahy není prča a člověk, aby v tom mohl nějak víc v pohodě fungovat, je lepší, když se přizpůsobí a udělá si to tak, aby se v tom cítil co nejvíc v pohodě. Že pokud vůči tomu nošení kávy z domu nemá vnitřní odpor a je s tím v pohodě, tak je to vlastně jedno. Záleží na vnitřním pocitu. A měl vlastně z tohoto hlediska taky pravdu. 

Každý to má jinak. A já bych to dělat nemohla právě z toho důvodu, že bych cítila pnutí, že by mi vadilo dělat něco, co není se mnou v souladu. 

Co všechno děláte jen kvůli tomu, aby jste nevypadli z davu? 

Co děláte jinak než chcete, jen proto, aby si ostatní neřekli...?

Je něco, co děláte kvůli druhým, ale nejste s tím vnitřně v souladu?

Přemýšlím nad životem, kdy jsem si něco dělala po svém, upřednostnila jsem své potřeby nad tím, "co bych měla" a "co by se slušelo" či "co si pomyslí".

- třeba v práci, chodila jsem na obědy nejradši sama, jednak jsem si chtěla zajít do vegejídelny, ale hlavně jsem chtěla mít na to jídlo klid, nemluvit u toho a vychutnat si ho. 🍜

- řekla jsem spolucestující z jednoho prožitkové semináře, že se omlouvám, ale potřebuji prostor na vstřebání a potřebuju být sama, tak jsem si sedla do jiného vagonu. 🚃

- holt u nás doma je někdy nepořádek, ikdyž přijde návštěva (maminy od rodin to potěší, že jinde je hůř a pra/rodiče, ať si trénují své nervy na uzdě). 😅

No a proč to píšu, protože to celé pro mě samozřejmost vždycky nebyla, musela jsem se to malými krůčky učit. Naopak jsem kdysi dělala všechno proto, co chtějí hlavně ti druzí a sebe upozaďovala, nebyla jsem schopná vyslovit své potřeby, snášela jsem různé věci, které jsem nechtěla, měla jsem tendenci něco "vydržet" a samu sebe jsem ztrácela...

Je to i o tom, dovolit si přijmout své nálady. Že to není vždy jen o úsměvu. Že když mě něco naštve, tak se nemusím tvářit před někým, jakože jsem happy, ale klidně to popsat: "jsem teď vytočená / v tlaku / zmatená, (protože....)" Popsat, co v nás probíhá, pak se nemusíme tvářit jakoby nic. Něco hrát. Prostě držet si tu svou autenticitu i v tom emočním nastavení. Chce se vám brečet? Brečte. Chce se vám smát? Smějte se. Jste zmatení a nerozumíte něčemu? Ptejte se. Buďte přirození i před druhými a ti druzí si pak uvědomí, že mohou také být...