Když se nikdo nedívá...

Duchovno není o tom, co víme nebo co umíme - ale jak se chováme k sobě a druhým ve chvílích, kdy se nikdo nedívá.

Ne, tenhle článek nebude nijak duchovně dokonalý. Bude úplně obyčejně lidský. A napsaný tak, jak mi půjde zrovna pod ruku a jak myšlenky létají.

Lidi, kteří začínají číst o duchovních věcech někdy sklouznou do toho, že si připadají jako "něco víc", že vědí víc a že jsou lepší než druzí.... ale je to opravdu tak? Ne.

Lidi, kteří si myslí, že když budou dělat určité věci: meditovat, nejíst maso apod... tak budou duchovnější? Ale je to opravdu tak? Ne.

Je to totiž o tom, jak se chováme k sobě i ke světu, když se nikdo nedívá... a mnohdy taky o tom, jak se chováme, když se někdo dívá - jak jsme laskaví k ostatním. Není to o dokonalosti, ale o přijetí a pokoře.

Střípky ze života:

• Vybavím si svůj pohled, jak někdo odhodí v přírodě plechovku, obal od sušenky apod... (začně to ve mně vřít a kolikrát jsem chtěla toho člověka upozornit, ať to vyhodí do koše, ale měla jsem strach, že bude agresivní...proto jsem raději mlčela)
• Když někdo vyhodí tašku plnou plastů či papíru do normálního koše (mám chuť to jít roztřídit, ale nejdu, ne proto, že bych nechtěla sáhnout do koše, ale proto, že bych si připadala už přehnaná, že řeším něco, co už není moje věc...)
• Když někdo prodavačce poctivě nahlásí, že mu vrátila omylem o stovku víc... (jsem hrozná, ale já bych to neřekla a tu stovku si nechala, 🙊 o-ou)
• Když někdo najde peněženku a jde ji vrátit s netknutým obsahem (jo, to jsem udělala za pouhé dík... jo, asi bych byla ráda, kdybych jako nálezné dostala aspoň čokoládu. 😁)
• Když někdo vidí, že leží něco na zemi a běží a volá za lidmi vepředu, jestli to není jejich... (jo, to jsem přesně já, protože bych taky nechtěla něco ztratit)
• Když je nějaká velmi milá a příjemná prodavačka, a to i za předpokladu, že je nepříjemný zákazník (sama vím, že v roli prodavačky to lze ustát a omlouvat se s cílem usměrnit situaci, ale v osobním životě je to horší, jsem dost impulzivní, pokud vůči mě někdo vystartuje - ikdyž snažím se krotit a házet "do zenu", ale je to sakra těžký)
• Když pustíme ve frontě před sebe někoho, kdo spěchá nebo kdo má malý nákup. (jasně, když zrovna taky nespěchám :o)
• Když nabídneme někomu pomoc v nesnázích... když se prostě díváme kolem sebe a všímáme si ostatních. (Někdy i já se octnu v krizi a potřebuju pomoct od neznámých lidí - zapomněla jsem si peněženku a potřebovala jsem něco zaplatit... takže pak automaticky chci pomoct někomu dalšímu v podobné situaci).
• Je plno různých dobrých skutků, které můžeme udělat a druhým to hodně pomůže a bude to pro ně hodně znamenat. Tito lidé často jdou a udělají dobrý skutek zase dál. Je to taková řetězová reakce dobra a lidskosti. 💛

Chovejme se k ostatním tak, jak bychom chtěli, aby se druzí chovali k nám.

Jejej... jaká jsem, když se nikdo nedívá? Občas neškodí si z něčeho udělat své malé tajemství. 🤫 občas člověk prostě nechce být viděn, radši. 😁 Bane... je to fakt zajímavé si to uvědomit. 

A víte co je úleva? Dovolit si projevit i té své stinné stránky a negativní emoce. Prostě to vypustit. Ono je to mnohdy lepší to ze sebe pustit a pak být zas v pohodě, než v sobě něco držet a být v tenzi. Děti už si tak nějak zvykly, že máma někdy křičí a pak je zas úplně cajk. "Promiň, víš jak to mám, potřebuju to ze sebe dostat a pak už to je zase dobrý...ale zkusím se příště mírnit, fakt..." Někdy jsem nepříjemná, protivná, sprostá, dovolím si projevit i ty negativní emoce, ač mě to někdy zpětně mrzí. Jsem teď asi nejsprostější, co jsem kdy byla. Jednou mi to "doprdele" ulítlo i někde mezi dětma na veřejnosti, když se mi šaty zatrhly o kaktus, achjo...  "Mami, to se neříká!" co se dá dělat... Je třeba se za to nelynčovat, prostě si dovolit tu všesměrnou přirozenou nedokonalost.

Je pro mě úleva nebýt tím mírumilovným andělem, ale být člověkem. Protože jako člověk se můžu plně projevit, přiznat si svoje slabé stránky, nejednat "dokonale", přijmout své chyby a nedokonalosti. Přijmout se se vším.

Někdy posuzujeme, kdo je jakej, jak se kdo chová, ale když objevíme a přijmeme vlastní stíny, tak přestaneme řešit i druhé. Je fajn ostatní i sebe nechat být a prostě dýchat... Nikdo není víc a nikdo není míň.

A i ty, které někdy bereme jako něco víc: mentory, psychology, terapeuty, kouče, průvodce: jako že jsou něčím "lepší, vzdělanější, duchovně vyspělejší". tak jsou to pořád jen lidi, kteří si také musí řešit své těžkosti a starosti. Ono často poradit a vést druhé je snazší než pomoci sám sobě. Proto nemusíme ani stavět někoho na piedestal, je dobré se nechat inspirovat, můžeme k někomu vzhlížet, ale je dobré vědět, že opravdu všichni jsme na jedné lodi a všichni si jdeme životem za tím vlastním poznáním. 

Každého cesta je jiná a každého je důležitá.

PS: to vám je taková úleva, když člověk nemusí být dokonalej, ale je svůj. Svůj právě tak, jakým zrovna je a chce být.

Někdy si myslíme, že musíme plnit nějaké role a v těch rolích se do někoho stylizovat, ale je úleva vědět, že to tak být vůbec nemusí...