Neznámá síla mě zachránila před smrtí

"Je to 10 let zpět, řídila jsem auto, byla tam nádherná příroda, úžasné výhledy z kopce. Pamatuji se, jak jsem se zakoukala z okýnka, zamyslela se a na okamžik se přestala věnovat řízení. V okamžik, kdy jsem svůj pohled vrátila před sebe, tak jsem ve mžiku setiny viděla, jak se auto řítí ven ze silnice na přilehlý strom. NĚCO mi v tu chvíli strhlo volant na druhou stranu (dřív, než můj mozek stihl zareagovat) a začala jsem dělat kličky po celé ploše silnice, než jsem řízení srovnala. Díky bohu, že naproti mně nejelo žádné auto! Byla jsem v totálním šoku! Zastavila jsem o kus dál u krajnice a zhluboka dýchala. V životě mi netlouklo srdce tak rychle. Byl to šok. Byla to tenká hranice života a smrti. Pane bože, dyť jsem mohla být mrtvá! Co mě zachránilo? Co mi strhlo volant? Co to bylo?" Úryvek z mé knihy: "Narodila jsem se pro lásku"

Vždy, když si vzpomenu na tento "zážitek", říkám si, že někdo asi chtěl, abych ještě neumřela, asi to nebylo v plánu, jinak si nedovedu představit, jak je možné, že v mžiku setiny jsem to nenapálila do stromu. Mám to před očima, jako by to bylo včera...

Člověk si najednou uvědomí, jak málo stačí a nemusel by tady být. A jak ten život někdy neřídí sám... jak je ve vyšší moci.

Musím říct, že tento zážitek dost ovlivnil mé další řízení auta. Paradoxem je, že následujícího čtvrt roku jsem najezdila snad víc kilometrů, jak za celý život. Bylo to tehdy nevyhnutelné a jsem za to ráda, protože jsem na řízení nezanevřela. Nicméně pocit, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí při řízení auta, mě provází dodnes. Zvlášť, když jsem žena, která dokáže být tak moc zahloubaná ve svých myšlenkách, že v ten moment přestává vnímat svět kolem.

Nerada řídím auto, kdykoliv můžu, vyhnu se tomu, nutno ale dodat, že řídím a řídím denně, ale…

• Kdykoliv můžu, jedu dálky raději vlakem nebo autobusem, nebo se spolujízdou. Nevadí mi, když to bude trvat i dvojnásobný čas, hlavně když nemusím sednout za volant.
• Na zadku auta mám nálepku začátečníka. S tou nálepkou se cítím líp a mám pak na silnici i více prostoru a trpělivosti od okolních aut.
• S řízením nemám problém po fyzické, ale psychické stránce. Jak totiž dokážu být hodně zahloubána do svých myšlenek, tak pak přestanu úplně vnímat okolí a přítomnost. Takže když jsem "mimo", jsem pak schopná jet i na červenou (což se mi několikrát stalo a je to o průser).
• Při jízdě na mě nikdo nesmí mluvit. Jakmile se mě dcerka byť jen na něco ptala, tak jsem na moment zapomněla, kam jedu a octla se úplně v jiné ulici, než jsem chtěla.

Tohle je má nedokonalost / nedostatek / obava, ale prostě to tak mám. Pro mě je důležité, že to nebojkotuju, řídím i přesto, že s tím mám problém. Jde o to se úplně neuzavírat, zkoušet to, ale ne zas na sílu, aby člověk překonával mise, na které se necítí. Každý má ve svém životě něco, co úplně nezvládá, není třeba se za to stydět, ale mluvit o tom, aby ostatní netlačili...

Často ten, kdo s něčím nemá problém, tak druhého plně nechápe a má tendenci to brát na lehčí váhu, než to je.