Nedokonalá komunikace

Mám teď v hlavě tolik myšlenek, že nevím, kde začít. Popíšu vám na několika případech, jak probíhala v životě má nedokonalá komunikace. Pod pojmem "nedokonalá" myslím takovou, kterou mám potřebu v sobě nějak řešit nebo mi vzbuzuje nějaké emoce.

• Když se představuju a podávám někomu ruku, tak se tak moc soustředím na sebe, že ani nevnímám, jak se druhý jmenuje a pak se musím trapně doptávat. Toto lze prolomit asi opravdu vědomým přítomným okamžikem, kdy se plně zasoustředíte, ale mě se to moc nedaří. :o) a to vám teda povím, že to doptání je na tom právě to dokonalé, protože člověk komunikuje, nebojí se zeptat a to je to hlavní.
• Když se mi v minulosti někdo líbil, tak mi najednou hodně záleželo na tom, abych udělala dojem. O to neautentický dojem pak může vzniknout, protože člověk může být energicky rozjetý, pořád mluvit, chichotat se, blekotat nesmysly apod... a pak si to vyčítat. Jenže - i to je autenticita! Věřte, že člověk, který za to stojí, tak se toho nezalekne a bude mít zájem i přesto. A člověk, kterého to odradí, tak žádná škoda, alespoň jste si ušetřili čas a energii pro někoho, kdo vás přijme se vším. :)
• Občas se mi v životě stalo, že mě v nějaké situaci něco tak napumpovalo, že jsem buchla jak papiňák a pak jsem se nekontrolovala, křičela, sprosté slovo taky ulítlo... a pak jsem se cítila dost blbě, zkrátka dost nevyrovnaný úlet, co vám budu povídat. Říká se, že by člověk se měl 2x nadechnout, než začne na něco reagovat nebo si dát odstup, to asi jo. Ale já si ale myslím, že přes to všechno není na škodu, že ty emoce se nezadrží a jdou ven, když to člověk potřebuje. Měla jsem totiž v životě tendence spíš všechno spolknout a dusit v sobě. Od té doby, co si dovolím přijmout i svůj afektový výstup, se mi hned žije lépe. A díky prožívání i opačného extrému (dušení v sobě versus impulzivní výbuch), se to třeba někdy v životě dostane do rovnováhy.
• Nemusím příliš ukecané lidi, ti co pořád melou a melou, až vám vymelou díru do hlavy a nepustí vás ke slovu... Během jejich konverzace bych třeba i na 5 věcí zareagovala, ale nemám šanci. Jedou jak kulomet. A největší gól je ten, že když se náhodou na 2 vteřiny odmlčí na to, aby se po tom vyčerpávajícím monologu nadechli a vy máte konečně šanci něco říct, tak najednou jste zapomněli úplně všechno a nemůžete si vzpomenout ani na jednu věc, na co jste chtěli reagovat. Výmaz, jo... děje se mi to dost pravidelně. Tyto lidi mě dokáží úplně převálcovat a já se jim na příště raději vyhnu. :o)
• Jsou chvíle, kdy nechci konverzaci nejlépe žádnou. Je to při jídle. Chci se plně soustředit na to, co jím a náležitě si to vychutnat. Proto, kdykoliv jsem byla v nějaké práci, tak jsem nejraději chodila na obědy sama. Nevadilo mi být "nespolečenská, nekolektivní apod", byl pro mě důležitější můj vnitřní klid a neřešit nic u jídla.

Několikrát jsem byla ve skupině/ společnosti lidí, kde všichni poslouchali toho, kdo právě mluvil. Já se téměř neprojevovala... ale ne kvůli tomu, že bych neměla co říct, ale kvůli tomu, že konverzace plynula a já se skrz tu rychlou dynamiku nedostala ke slovu a pak se přešlo k jinému tématu. A o co déle jsem se neprojevila, o to těžší bylo pak promluvit. Když jsem do toho šla a konečně jsem něco chtěla říct, tak všichni ztichli, podívali se na mě, to mě znejistilo a přivedlo do vnitřního třesu, v němž trochu vypíná mozek, protože se přestává soustředit. Kvůli tomu jsem pletla/nenacházela slova a šly ze mě nesmysly. A jak už jsem se jednou uvedla /projevila trapně, o to větší důležitost a sebekontrolu jsem věnovala druhému promluvení, abych si napravila reputaci. Jenže to bylo asi ještě horší...

Ale co s tím?

• uvědomit si, že všichni jsou na stejné lodi, nikdo není víc ani míň, každý člověk je sám sebou takový, jaký je.
• jde o sebepřijetí - nepřijala jsem samu sebe, měla jsem strach z nepřijetí ostatních. Proč mi nebylo jedno, co si druzí pomyslí? Dy´t nikdy jsem proti lidem, co byli jiní, nic neměla, naopak jsem ráda pozorovala ty, kteří byli sví a plně autentičtí a bezprostřední. Tak proč mi nešlo přijmout samu sebe?
• Trénovat si to na lidech, u kterých vím, že už je stejně nikdy neuvidím. Trénovat autenticitu a počítat s tím, že ne vždy se sebou budu spokojená.

Což, dovolit se plně autenticky projevit - to je level one, ale o level výš je pak si to nevyčítat a necítit se blbě. To je vyšší dívčí.

Ale o tom zas někdy jindy... :o)

PS: Pamatujte, že všechno je ve finále dokonalé tak, jak je, a skrz tu komunikaci se člověk má možnost nejvíc naučit.