Přijetí...plynutí

Dnes ráno jsem se probudila s článkem v mysli a krásným pocitem v sobě. Bude o strachu, nejistotě, nemoci, pokoře, sebepřijetí a přijetí plynutí života? Nebo o něčem víc?

Dnes jsme jeli kvůli soutěži do vzdáleného města, u haly byla kavárna, do které jsme zašli. Když jsem tam vstoupila a uviděla obsluhující ženu, byla jsem v úžasu. Byla to krásná žena, spisovatelka z Instagramu, kterou obdivuji. Vždy je na videích tak krásně upravená, obklopuje se krásnými věcmi a čte s takovým klidem, láskou a pokorou své texty. Zajímalo mě, jaký má život a zda je taková i ve skutečnosti. Tuto ženu jsem měla možnost vidět naživo. Byla stejná jak ve virtuálním světě, usměvavá, milá, v příjemné kavárně. Oslovila jsem ji a řekla jsem jí vše, co jsem v tu chvíli cítila, že jí chci sdělit a pak se s ní i vyfotila, na památku. Na ten úžasný náhodný okamžik, který mi vykouzlil úsměv, plný překvapení, na mé tváři. 

A o tom to je... jen tak plynout a nechat se unášet přítomným okamžikem - něco cítíte, že chcete někomu říct, tak to prostě spontánně řekněte. V té krásné emoci.

Jednou u letadla nějaká maminka s něhou utěšovala plačící dcerku. Šla jsem pak k té ženě a dala jí do ruky takový talisman, který jsem kdysi rozdávala lidem za dobré konání, s dovětkem, že se mi moc líbilo, jak hezky mluvila k dcerce. Teď už ty talismany nerozdávám, ale v té době mě to dost bavilo. Teď už jen semtam napíšu nějakou recenzi, když jsem s něčím spokojená. Když jsem jela vlakem a viděla opravdu nápomocného a příjemného průvodčího, který ochotně lidem pomáhal s kufry do vlaku, šla jsem hned napsat pozitivní hodnocení na centrálu, s tím ať mu dají finanční odměnu. 😁 Bylo třeba to udělat hned, v té dané emoci, protože později bych ji už nenapsala vůbec... anebo napsala, ale bez té wow esence, která by druhého fakt potěšila...

A ano... i negativní recenze jsem napsala a i nehezká slova někomu řekla, ale to už muselo být něco fakt hodně KO. Ale jsem moc ráda, že si to dovolím, že to nepolykám. Že řeknu, co mám na srdci, protože když neřeknu, tak mě to vlastně štve, že neseberu odvahu. V životě se se mnou taky nikdo nemazlil a když se nám něco nelíbí, je potřeba to nějak asertivně říct, aby ti druzí se mohli zlepšit. A mě každá taková upřímnost přináší pocit úlevy, že jsem to dokázala, zároveň ale pociťuju přitom i třes a adrenalin, protože sdělovat někomu něco nepříjemnýho, bývá dost náročný.

A o tom to je. Každým svým slovem / konáním můžete ovlivnit životy druhých. Prostě, když to nenecháte, ale své emoce ventilujete. Něco vám chutná - pochvalte to. Něco se vám líbí - řekněte to. Někoho chcete oslovit - udělejte to. Ta příležitost je právě TEĎ. A za minutu být už nemusí.

Ale teď bych se chtěla pověnovat i jinému přijímání plynutí. Když prožíváte nějakou nejistotu... a koupete se v ní. Hlavou se vám točí spousta dotěrných, zneklidňujících myšlenek, různé strachy, obavy. Vynořuje se to, o čem jste si mysleli, že už máte zvládnuté, zpracované a najednou vás to úplně ovládne. Nebraňte se tomu, ale ani nepoddávejte, nechte to prostě jen projít. Je to v pořádku. Je to přirozené. Je to... život. 

Ale abych byla konkrétnější. Ty mé strachy se zjevily kolem mé nové práce, která mě čeká. Ta práce spadla z nebe a od emocí radosti a nadšení mě ovanula obava a různé strachy. Z toho, jak to všechno po 7 letech na rodičovské zvládnu po profesní/vědomostní stránce, jestli nebudu totálně marná a obrovsky nejistá, jak zvládnu celkově tu změnu životního stylu. Veliký strach z toho, že mi to sebere myšlenky, že nebudu mít prostor sama na sebe, na tvorbu, že nebudu mít čas prožít si své vnitřní prožívání. Nechala jsem všechny myšlenky sebou projít. Prostě jen jsou a nějak to bude. Pak přišla další nejistota, kdy se mi dlouho neozývali a já se koupala v nejistotě, jestli jsem nenapsala moc otevřený e-mail s mnoha různými nápady. Trochu jsem se pobabrala ve vlastní hodnotě, v přijetí toho, jaká jsem. Pralo se to ve mně: "jsem blbá, neměla jsem tolik toho psát" - "ale ne, napsala jsem vše, jak jsem cítila" "proč jsem nebyla strohá? proč jsem vždycky tak upřímná?" "Achjo... proč jsem jaká jsem..." "Sakra, dyť je to dobře, musím žít tím jaká jsem a dělat věci, jak cítím, napsala jsem to správně". Ach ta sebehodnota, jak málo stačí, aby se otřásla.

Řekla jsem si DOST! Je to jedno, všechno to je jedno. Co má být - to bude. Kde mám být - budu. Pokud někde nemám být - je to v pořádku. Prostě se zastavit, nadechnout se - uvolnit se. A přijmout své nejistoty, své strachy a zmatky. Ale pustit to... Nechat ten život plynout, on už to nějak vymyslí. Důležité si udržet to svoje. Abych byla někde šˇťastná a spokojená, musím být sama sebou. Pokud nemůžu - nebude to pro mě. Už nechci do svého života nic, co by se mnou nesouznělo a kde bych se cítila svázaně a nešťastně.

Ještě jsem ráno přislíbila téma nemoci. Předevčírem mě začalo škrábat v krku. Je to přesně ten moment, kdy jsou dvě možnosti. Buď se nemoc rozjede anebo zastaví. Chtěla bych posdílet, co mi pomáhá nemoc rozehnat. V prvé řadě nejít do negace, přijmout ten stav, že je. Zastavit se, zamyslet se nad aktuálnem, co teď řeším apod, co mi způsobuje neklid v životě. Když cítím, že mě škrábe v krku, pomáhá mi pít hodně čisté vody, nejlépe vůbec nejíst, hlavně nic sladkého - sladké či mléčné mi rozjede ještě horší stav. Spánek je taky velký lék, takže jít co nejdřív spát - s šátkem na krku, zahřátí krku velmi napomáhá a vzít si na spaní Brufen - je protizánětlivý a dokáže do druhého dne nemoc rozehnat. Já, která jsem byla vždy proti všem práškům, jsem s tímto postupem naprosto v souladu. Výjimečně nevadí, naopak jsem vděčná, že si chemii dovolím a jsem s dobrým pocitem, že mi (současně i se změnou duševního nastavení), pomůže. 

3letý syn teď přišel, že si chce hrát, tak si jdu hrát. A vy si jděte taky hrát a buďte přitom jako děti, prostě si dovolte žít "bláznivě", radostně, spontánně a nespoutaně. :)