Ne-sdílení a tady a teď

Dnešní doba je přehlcená. Je snadné něco sdílet s ostatními. Mám několik kamarádek a s každou probírám trochu jiné téma. Je to pestrý, ale jednoho dne jsem se dostala do takového bodu totální přehlcenosti. Přestalo mi to oboustranné sdílení dělat radost. Něco jsem třeba zažila, vzala automaticky telefon do ruky, abych to posdílela, když v tom jsem se zastavila a řekla si: 

"Chci to vůbec sdílet?" Chci dávat tu energii na to, abych to popsala a řekla dál?" a co čekám, že mi na to řekne? a nerozjede se na to zas nějaká dlouhá debata? Vážně to chci? Vážně to potřebuji sdílet? Vážně je to tak zajímavé, že bych s tím mohla někoho opravdu obohatit? A chci nad tím strávit další minuty času?"

U mnoha věcí mi došlo, že to není potřeba... Je fajn sdílet něco speciálního, ale ne všechno. Hlasovky jsou fajn, člověk má prostor na to se vyjádřit bez toho, aniž by mu někdo skočil do řeči, ale nezvrhává se to v dnešní době moc? Před pár měsíci jsem přistihla fakt, že jsem měla na telefonu z několika stran dohromady třeba hodinu a půl ve hlasovkách. Kdyby to člověk měl všechno poslechnout a pak na to podobně reagovat, nedělal by nic jiného. To je přehlcenost! A je to nutné? Nesdílí pak všichni všechno proto, že je to prostě až moc snadný? Došla jsem si stejně nakonec k tomu, že to nepotřebuji. Že je fajn se jednou za čas sejít a povědět si to všechno osobně. Jako za starých časů... A něco pak už nebude důležité, už si na to člověk ani nevzpomene... Prostě nepřehlcovat se.

Sociální sítě jsou celkově mor... zejména různá videa. Na Facebooku jdou skrýt, aby se reely nezobrazovaly, ale třeba Instagram se na ně specializuje... Taky jsem se do jejích spárů jeden čas chytla, když jsem chtěla vypnout a změnit myšlenky... jenže mnohdy z toho člověk vyjde ještě přehlcenější. Chvilkově se oblbne změnou mysli, ale radost mu to nepřinese. Tomu jsem dala ráznou stopku a aby mě to nelákalo takto prokrastinovat, dala jsem si ikonu Facebooku a Instagramu na druhou stranu v telefonu. A mám to tak dodnes... Už to zhatí tomu počátečnímu reflexu to zapnout, když člověk vezme telefon do ruky a chce se třeba jen podívat na hodinky. 

A s tím souvisí i téma, kdy člověk dělá více věcí najednou místo toho, aby se vědomě soustředil na tu jednu jedinou. Já naštěstí patřím do skupiny lidí, kteří neumí dělat více věcí najednou... ač s dětma je to každodenní trénink neskutečnej, ale nedokážu to. Vždy na něco zapomenu nebo už po minutě nevím... nedávám to. Potřebuji klid, soustředění, málo podnětů, abych v tom dokázala dobře fungovat. A čím dál víc si uvědomuju, jak ten klid potřebuju víc a víc. A taky si více uvědomuju, jak moc si to v životě ještě sami ztěžujeme... 

• Třeba jídlo... není nic lepšího, než si sednout a užít si tu chuť, každé sousto a hlavně u toho nevést žádné náročné konverzace, nejlépe žádné... Odložit telefon, starosti, povinnosti. Prostě se vědomě najíst. 
• Vědomě se věnovat dětem... Nebýt u nich jedním okem / uchem  - ale být u nich chvíli plně přítomně. Oni to stejně všechno vnímají a o to víc dotírají. Nechtějí tu roztříštěnou pozornost, chtějí ji alespoň chvíli úplně plnou.
• Vědomě relaxovat... no a že to mi jde dokonale. :o) Zejména když jsem sama... užít si pohodu tady a teď. Všeho nechat a pořádně si odpočinout. Nejlépe i telefon nechat v jiné místnosti, vypnout si data, aby nic nepípalo... Pokud možno si vypnout plno těch upozornění nastálo, protože berou naši pozornost a vytrhávají nás z přítomnosti.

Kdy naposledy jste jentak leželi venku, obličej vystavili slunečním paprskům a poslouchali cvrlikot ptáčků? Dělali nějakou činnost vědomě, bez toho, aniž byste přitom dělali něco dalšího nebo přemýšleli nad tím, co budete dělat večer?

Zjišťuju, že čím více zažiju okamžiků, kdy opravdu dám telefon stranou a žiju přítomně, tak tím víc mi to přináší radost a klid. To samé - když všechno nesdílím. Místo sdílení s kamarádkami napsat třeba článek s myšlenkami - to je fajn, protože to může posloužit všem, co si to budou chtít přečíst. Zatímco při sdílení do chatu to dalšího dne zapadne a co z toho? 

Stále více si uvědomovat ten svůj čas - kam ho vkládám. Tu přítomnost - kterou žiju. Ten okamžik - který se už nebude opakovat.