O mém oblíbeném mottu

"Miluj, jako by Tě nikdy nikdo nezranil. Pracuj, jako bys nepotřeboval žádné peníze. Tancuj jako by se nikdo nedíval. Zpívej, jako by Tě nikdo neposlouchal."

To je mé oblíbené motto, ikdyž ne vždy jsem se jím v životě dokázala řídit. Zejména u toho tance a zpěvu. 

Před lety byl pro mě obrovsky velký rozdíl, jestli se někdo dívá nebo poslouchá. Když se na mě někdo díval, začala jsem se stydět a dala jsem do toho asi tak 40% toho, co je ve mně. Protože jsem se bála plně projevit. I samotná fotka pod tímto článkem je focená samospouští… Tančila jsem si sama na kopci, natáčela si video bez toho, aby stál někdo za kamerou a díval se. Jenže když si to člověk dovolí plně se projevit před ostatníma, tak mu to přinese neskutečné osvobození své duše. Zrovna včera na plese jsem si uvědomila, že dávám do tance vše a bylo mi jedno, kdo a jestli se někdo dívá. Byl to neuvěřitelně osvobozující pocit.

Co se týká hesla: "miluj" a přiblížení nové lásky, tak jsem do vztahů pokaždé chodila s čistým záměrem, že jde o naprosto nového člověka, který nemůže za to, jací byli druzí, jak se chovali. Nový člověk má dostat vždy plnou šanci bez ohledu na zranění, které jsme zažili v minulosti. Ostatně, já sama bych nechtěla, aby mi někdo nedůvěřoval jen proto, že ho zranil někdo jiný. Každý člověk má dostat šanci, s otevřenýma očima, s potřebnou dávkou sebelásky a otevřeným srdcem.

A práce? Vždy, když mě nějaká natolik bavila, že jsem do ní chodila ráda, tak jsem vůbec nemyslela na to, kdy a kolik peněz mi na účet vlastně přišlo. Prostě mě naplňovala. Ale jakmile byla práce, do které jsem se každé ráno musela zpruzele nutit, tak jsem zjistila, že ty peníze, které mi chodily na účet, mi za můj čas a vydanou energii, ale vůbec nestojí, že bych měla jít dělat něco jiného...