Trénink autenticity

Tento web a Instagram je takové mé tréninkové místo. Píšu totiž totálně autentické texty, které bych dříve neměla odvahu vypustit do světa. Nevěřila bych si, byla bych úplně nejistá, připadala bych si nedostatečná, hledala bych chyby... "Proboha, co když si to přečte někdo známej." Nedej bože, abych odhalila své nedostatky a slabá místa.

Toto je tréninkové místo pro to, abych naopak odhalila ta slabá místa a přijala je. Sama. Vlastně to dělám z velké části kvůli sobě. Už mě nebavilo být ve vlastním vnitřním vězení, zahalené nejistotou.

Neuvěřitelně mě to naplňuje! Neskutečně mě to baví! A vnitřně mě to obohacuje. To psaní... a zamýšlení se nad různýma věcma. Zatím je to takový relativně bezpečný prostor, protože to skoro nikdo nečte, ale už tam je ten pocit... že to může kdykoliv kdokoliv číst a to už není úplně jak psaní pro sebe, do šuplíku....

Někdy cítím nejistotu i tak. Večer zveřejním článek a ráno se probudím s tím, že jsem ho přepískla, že s ním nejsem spokojená a upravuji nebo mažu. Ozývá se zkrátka někde ta má potřeba dokonalosti a já chci být s tím textem maximálně v souladu, abych cítila vnitřní klid.

Někdy nevím, kde je hranice toho, kdy už se "moc" otevírám, kdy už to není vhodné... v tom mám opravdu hodně nejistoty a to mě brzdí.

Paradoxně jsem začala psát v době, kdy už lidé moc nečtou a spíš raději "poslouchají"... ale určitě bych chtěla do budoucna i něco namlouvat. Práce s hlasem je jeden z mých darů.

Ale zpět k odhalování. Tím, že takto píšu, tak si i zvědomuju na čem potřebuju zapracovat, co řeším a bylo nebo je mým tématem. Často všude lidi čtou nějaká moudra a rady do života. Ale opravdu autentické pocity, ty už tak běžné nejsou. Přiznat si nejistoty a nebýt žádný guru, ale obyč člověk, co na něčem pracuje, jako druzí. Přináší mi to neskutečnou úlevu. Být vlastně v pozici té nedokonalé bytosti, co si tak jde tím životem a řeší si plno věcí.

Moje myšlenky jsou někdy k zbláznění. Je jich... prostě moc. A nechápu, jak jsem si je mohla nechávat "pro sebe" a žít s nima, jak jsem to vydržela?! Musím se přiznat k jedné věci:

12 let trpím na ucpaný nos... hlavně v noci vleže a často po jídle. Znepříjemňovalo mi to opravdu denní život, šla jsem třeba na jogu, ale v pozicích s hlavou dolů se mi okamžitě zacpal nos a musela jsem dýchat do konce lekce pusou - to jen pro představu, jak stačilo málo. Ucpaný nos je peklo! Kolikrát jsem si říkala, že bych radši umřela než nedýchat do konce života. Byly doby, kdy se to zlepšovalo a kdy zhoršovalo, doktoři si mě přehazovali jak horkej brambor 🥔 a příčinu jsem prostě neobjevila. Obyčejná rýma pro mě znamenala 2 měsíce nedýchání. Těhotenství 🤰🏼 pro mě znamenalo 9 měsíců "dušení-se", jelikož hormony způsobovaly ještě větší zduření sliznic. Bez kapek na uvolnění jsem nepřežila noc. Byla to pro mě obrovská oběť donosit děti. Nos jsem měla často tak zabetonovaný, že mi tam neprošla ani špetka vzduchu, musela jsem dýchat pusou, abych nenadužívala kapky. To bych nepřála zažít nikomu.

Ale proč to píšu... od té doby, co začínám žít svoji autentičnost, trénuju na denních obyčejných příležitostech a píšu, píšu, píšu o tom, přijímám své nedokonalosti, otevírám sama sobě srdce a své dary pro druhé, tak se mi nos výrazně uvolnil. Nechci jásat, jen konstatuji s pokorou a vděčností, že mohu aktuálně dýchat. 👃🏼Pro mě to totiž není v životě samozřejmost. Vždy jsem věřila na psychosomatiku, alternativu, zkoušela "psí i kočičí" kusy, ale nikdy nicmoc na můj nos nezabíralo a nerozdýchalo ho...

Že by to opravdu fungovalo? To, že, ŽÍT ŽIVOT VE SVÉ AUTENTICITĚ A PRAVDĚ, LÉČÍ? Asi bych si měla znovu přečíst knihu: "Musela jsem zemřít" od Anity Moorjani, která toto přesně popisuje... onu ženu vyléčilo z rakoviny tehdy to, že začala žít v souladu se svou duší. A právě takové žití v souladu si dávám za životní cíl.

Nádech / výdech... 🙏🏼