V odpojení je největší přítomnost
V realitě člověk nejvíc pozná, jak na tom vlastně je... a mně došlo, že potřebuji žít své stíny a přijmout je. Prostě se jim nevyhýbat, ale šťavnatě si je prožít, promačkat si je jako blátíčko mezi prsty. A pak se v tom bahně celá vykoupat.
- Přiznat si něco, co si přiznat nechci.
- Dovolit si říct něco, co bych si kdysi nedovolila.
- Setkat se v tváří v tvář tomu, co "duchovní či morálně kvalitní" lidé přeci nedělají, nechovají, neprožívají, apod.
- Dovolit si být nehodná holka, být v souladu se svými emocemi, klidně i sprostá a "krutě" (ve smyslu pravdivě) upřímná.
A to všechno pak hezky přijmout.
- Věci, za které bych se v minulosti ještě měsíc lynčovala, prostě vzít do ruky, neodhodit je, ale přijmout je a pak nechat být.
- Vyslovené řeči, za které bych si dříve sešila pusu, prostě vyslovit a nechat je žít...
Prostě tak. Vnímat sebe, vidět chování lidí kolem. Přiznat si pravdu. O sobě i o druhých. Vážit si těch, co se nezaleknou mé stínové části.
Mám trochu pocit, že čím dál častěji rebeluju. A zatraceně mě to baví. Jít proti proudu. Říkat opačné názory. Baví mě reakce ostatních. Neznají mě tak. Vždy jsem držela pusu a přiškrceně se usmívala. Teď se často nebojím vystoupit z řady, být jiná. Lidi uvádět do rozpaků. A vlastně tím i sebe. 🤭 a pak se přijímat i s myšlenkami "pane Bože, co jsem to zas..." 😅
Mám pocit, že se furt opakuju, A nebo to je tím že nepíšu konkrétní příklady? Nechce se mi teď to rozebírat a odhalovat se. Je to moc osobní, moc moje.
Vždycky mě iritovali lidi, co si dělali, co chtěli. Ti, co odmítli, co nechtěli něco udělat, ti co se nebáli sdělit, to co jim vadí, ti co zrušili naplánovanou schůzku, protože se jim prostě už třeba jen nechtělo. Ti co mysleli hlavně na sebe a na to, co se jim zrovna chce. Připadali mi bezohlední a sobečtí. Co když mě ale iritovali právě proto, že jsem si buď nepostavila své hranice nebo nedovolila to, co pro ně bylo normální. Vadili mi oni, protože jsem se já sama neřídila hlavně sama sebou a svými pocity.
A tak je to se vším... to, co nám na druhých vadí, si dost možná sami nedovolíme nebo se nevymezíme. Není to ale pravidlem, může jít i o něco, co si dovolit ani nechceme, protože nám to připadá podřadné a pak sklouzáváme k opovržení, zhodnocení toho, že někdo je "horší" než my. Vyvyšujeme se a tím se dostáváme do rozporu...
Také jsem hodně přemýšlela nad ezo oblastí. i v té je totiž plno pastí. Člověk může za cílem "být lepší" zabřednout v jakési iluzi. Přestává být k sobě pravdivý, aby se stal "duchovnějším".
Člověk má tendence dusit svoji pravdu, aby si dokázal, že je už dál, že už má plno věcí zpracovaných. Řídí se tím, co ho dovede "dál" místo toho, co sám cítí a chce. Potlačuje svoji vnitřní pravdu. Je nutné být stále v souladu sám se sebou.
To se stejně nedá ošulit. Člověk se může udělat "lepším" před někým, ale v nitru ví jaký je stav a pravda, ikdyž ji někdy nechce vidět. Člověk může před někým něco hrát a chtít tomu věřit, ale duši nejde oblbnout, ta prostě ví...
Mohou být různé urychlovače růstu, ale pokud člověk sám nezmění vnitřní nastavení, tak k žádné změně nedojde. Tváří se to hezky, člověk je v tu chvíli i pěkně naladěn, ale doopravdová vnitřní změna vychází ze sebe. Ne z nějakého kouzla. Člověk si může něco uvědomit, ale záleží, jak s tím naloží v reálném praktickém životě. A to mnohdy není jednoduché.
Je v pořádku, že se člověku nepodaří udělat na poprvé ta změna. Je v pořádku, že to chce čas. Někdy ani snaha to neovlivní, i když by člověk rád a dělá proto kroky, protože tam hrají roli jiné aspekty. Někdy je prostě nejlepší to jen přijmout, jak to je a nechat se unášet proudem života. Ale to neznamená být pasivní, ale prostě jen netlačit.
