Víkend pro sebe - den 2.

A helemese... jak jsem se těšila, že budu další den v pyžamu, jak dlouho budu chtít... tak jsem se z toho pyžama nakonec převlékla prakticky okamžitě. To je stejně zajímavý... když člověk něco "může", dojde k tomu, co si přál, tak najednou když to má, tak už to mít ani nemusí. Stačí mu už jen ten pocit, že může, to ho uspokojí... zajímavý. Určitě se to někdy stalo každému.

Ráno mě přepadla myšlenka, že rozhodně dnešek nesmím nějak promarnit. Pátek byl o relaxu a napojení-se na sebe (a velmi potřebném). Sobota bude hmotně produktivnější, cítím to v kostech, jo! 

Myšlenka o hudbě: Určitě začnu den s hudbou, pustím si něco živějšího, co mě třeba i reálně roztančí, ať se trochu rozproudím a naladím. Volím Hanu Zagorovou. Ano, jsem hudebně konzervativní a mám v oblibě plno již zesnulých zpěváků, typu: Bartošová, Gott, apod. 90tky prostě nikdy neomrzí... a ty zahraniční pecky jsou taky úplně pecka. Některé melodie navozují pocity štěstí. Což se mi u některých novějších hitů moc neděje. Byly takové zvukově čistčí a jasnější, ne předimenzované a "TucTuc-ované". Ty melodie měly příběh... a stále mají, protože jsou nesmrtelné. Jako malá jsem poslouchala rádio a když začala hrát nějaká pěkná písnička, tak jsem zapla nahrávání na obyč kazetu a měla z toho vždy velkou radost, že jsem nějakou pěknou ulovila. Zejména ty od Michala Davida, to byl poklad. Ty kazety jsou doteď funkční, jen ta kvalita přehrání už dost pokulhává. Ale je to nostalgie.

Myšlenka o fotkách: Dneska jsem se asi po 3 letech dostala k přesouvání fotek z telefonu na externí harddisk. Poslední měsíce jsem promazávala a promazávala a stejně je to kvantum dat. Hrozný. Teda to promazávání bylo fajn, člověk si připomněl ty hezké chvíle, ale upřímně? Stačilo by pár fotek z nějakého momentu a ne x podobných a některé vlastně úplně o ničem. A nejhorší je, že si na tom člověk opravdu uvědomí, že:

• když fotíme nebo něco natáčíme, tak se nesoustředíme na kouzlo reálného okamžiku a prožívání života
• je opravdu smutný pohled na školkové besídce, jak téměř všichni rodiče drží ten telefon v ruce a natáčí. Mají z toho pak poloviční zážitek a na videu už to nikdy není takový... a někdo se na to stejně už ani nepodívá...
• o kolik momentů jsem přišla, protože jsem je natáčela... jo, za nějaká videa jsem ráda, ty jsou úžasnou vzpomínkou, ale těch opravdu povedených je v součtu minimum a člověk přitom všem natáčení si prostě přestává užívat "tady a teď"
• děti jsou odmala vystavovány téměř všude focení a natáčení a nemají žádné soukromí...  zažila jsem ten pocit taky, když jsem byla v nějaké společnosti, kde se fotilo. Pořád jsem se hlídala, abych se tam tvářila aspoň nějak přívětivě a nehrbila se... A příjemný mi to teda nebylo... a co teprv ty děti, co to zažívají nonstop...
• Fotky, které se nevytisknou, jsou jen "virtuální data". Stačí jeden "reset" a vše je stejně nenávratně fuč... 
• A co teprv, kolik času strávíme tím, že ty fotky pak promazáváme, třídíme apod... jsme zahlcení, totálně.

Myšlenka o štěstí: V životě si myslíme, že budeme šťastní, když dojdeme k tomu a k tomu, když založíme nějaký projekt...  když budeme mít děti, když se přestěhujeme, když když když... a pak, když to máme, tak zjistíme, že v tom šťastní třeba zas až tolik nejsme, protože jsme před něčím utíkali, nebo jsme si mysleli, že změna nám pomůže nebo na něčem lpěli, chtěli jsme něco někomu dokázat, nebo i sami sobě...nebo jsme si prostě jen mysleli, že nám to štěstí přinese. Jenže ten klíč štěstí je v tom: najít si to štěstí v tom, co máme a co je v nás... ikdyž nemáme víc, ikdyž nežijeme to, co jsme si kdy vysnili, ikdyž ikdyž ikdyž... Klíč je pustit něco, co mě ničí, najít si štěstí v denních běžných věcech, najít si něco, co mě naplňuje radostí a také přijmout, že věci se nějak staly a dějí. Někdy se totiž můžeme snažit sebevíc, ale život nám to nedá, protože s námi má jiný plán.

Myšlenka o úspěchu: Někdy se snažíme něco dokázat, abychom byli úspěšní, obdivovaní. Někdy chceme zlepšit svět. Zviditelňujeme to na internetu. Řešíme počty sledujících... visíme na sítích a sledujeme počty laiků a komentářů. Asi to časem někomu vynese peníze, ale zároveň mu to může přinést i závislost na tom být ještě úspěšnější a upnutější být online. Vše se začíná točit kolem toho a tvoření obsahů. A abych taky zabrousila do vlastní zahrady... Založila jsem projekt, chtěla jsem dát světu vědět, co se ve státě za oponou soudní opatrovnické scény děje, chtěla jsem pomoct dalším maminkám, aby netápaly jak já, ale měly zázemí a informace toho, co se děje plošně, ne jen jim, aby měly možnost si popovídat s dalšími spřízněnými dušemi ve skupině. Spoustu času jsem dala spolu s kolegyní tvorbě Instagramu. Sledující přibývaly, s nimi i hejtři a závislost to sledovat. Čas běžel a já si čím dál častěji uvědomovala, že to téma je příliš temné a že mě strhává dolů, že to co se děje, je příliš kruté, smutné a bezmocné, ale že nemůžu "spasit svět", že to už musím přenechat jiným, kteří se v tom najdou. Že nebudu ta, která "něco dokáže". Došla jsem k obrovskému dilema. Nechtěla jsem se dál zanášet negacemi, ale co projekt? Tolik času, co jsem mu věnovala... dalo by se to v mnohých směrech rozvíjet, být "úspěšná", "nandat" to všem těm pracovnicím/ům systému, kteří mi a dítěti napáchali křivdu a bolest... ego versus mé duševní zdraví. A já se to rozhodla prostě pustit... ať už si to žije svým životem i bez mé kontroly. Přišla neskutečná úleva a osvobození-se. Začala jsem dělat něco jiného, co mou duši povznáší, co mi dodává štěstí, protože to je semínko, které může rozkvést. V tichu a v radosti. A ta RaDost - je Dost, věřte mi.

Toť dnešní zamyšlení, přeji dobrou noc... :)