Léčivé myšlenky 3. dne

Ráno... při probuzení je pro mě stav hluboké upřímnosti. Spánek léčí, spánek obnovuje. Ráno, před a bezprostředně po procitnutí je rozum ještě utlumen a duše přebírá velení. V ten moment přichází ryzí pravda. Občas zůstanu ještě chvíli ležet se zavřenýma očima a vnímám, co ke mně přichází, co v sobě objevím. Ráno mám v sobě nejvíc odvahy říkat i druhým ryzí pravdu.

Každý je na cestě a objevuje, každý je tam, kde přesně má být. Vše je vývoj. Přitahujeme si k sobě to, co potřebujeme, pomáhá nám to, co nám v daný moment má pomoci. Za čas to může být zas něco jiného. Ale abych byla konkrétnější: v životě jsem přijala vždy různé duchovní pravdy, jak si zlepšit život a prošla různými proměnami ve vnímání:

- afirmace: to už je spousta let, co jsem k nim přišla, ale něco mi tam stále neladilo. Někdy mi připadalo, že si sama sobě něco nalhávám. Koupila jsem si tenkrát v jednom náročném období magnetku na lednici, na které byl nápis: "Život je krásný." Kdykoliv jsem se na ni podívala, tak jsem se zamračila, ten nápis mě vytočil. Říkala jsem si: život není krásnej, je krutej, těžkej, náročnej! Není krásnej! Tu magnetku jsem šla vyměnit do obchodu a vzala si místo ní: "... je dnes... můj nejoblíbenější den." jo... tento nápis se mnou rezonoval. Den si můžu udělat podle sebe, jo, to by šlo. :o)

"Proč si sakra mám vsugerovávat něco, co necítím a není pro mě pravda?" říkala jsem si u některých afirmací. Na různých seminářích měl člověk vyslovit NAHLAS sám sobě nějakou afirmaci, ale mě to nikdy nešlo přes pusu. Hlas přiškrcenej, s nepříjemným pocitem, že sama sobě lžu. Nechtěla jsem si něco nalhávat, když jsem to tak vnitřně necítila. Prostě ty afirmace mi neladily. Sice je hezké o něčem snít a napsat si, že už to mám, ale já na to prostě asi nikdy moc nebyla. Zní to hezky a jistě to i přinese pěkné pocity, ale pokud to tak být nemá, tak to tak prostě nebude, ikdyby si člověk napsal těch lístečků třeba padesát. A tak jsem si vymyslela vlastní  práci se sebou. A byla to taky řeč nahlas. V některých situacích, co se mi třeba nepovedly, jsem si nahlas říkala: "to nevadí, všechno je v pořádku, už to je dobrý, už je dobře, už to máš za sebou, už je to pryč, už bude jen klid. Zvládla jsi to, jsi dobrá." Jo...nějaký mentor by mohl namítnout: "je tam budoucí čas a ne přítomný"...ale proč se takhle hlídat a pořád něco oklešťovat? Proč nenechat věcem prostě volný průchod? Svou přirozenost?"

Nemusíte nic... nemusíte se ztotožnit s žádnou radou a s ničím, co by tak "mělo být" a co "jedině pomáhá". Poslouchejte jen svoji duši, co PRÁVĚ TEĎ NEJVÍC POTŘEBUJE.

- Léčení traumat, bolestí, bloků - Během života jsem se dotkla vícero pomocných metod, napadá mě teď zrovna Léčebný kód a metoda Ruš a mnoha lidem skutečně pomáhá a každá metoda, která existuje, je úžasná. Mně na tom ale stále něco chybělo/něco neladilo. 

Léčebný kód mi přišel moc zdlouhavý a vymyslela jsem si vlastní meditační/vizualizační metodu, jak uzdravit třeba nějaké místo na těle. Představila jsem si proud bílého světla do jednoho místa (jako když lijete vodu na špinavé holinky a následně z nich odpadává hlína a bláto), světlo které proudí a vyplavuje z místa černotu, která se postupně měnila v tmavší šedou, později ve světlejší a ještě světlejší, až ji vyplavilo a proudilo už jen světlo tam i zpět. Byl to někdy nesnadný proces, prala jsem se v představách sama se sebou, jelikož ta šedota "ne a ne zbělat" a chtělo to opravdu klid na to napojení. Tato vizualizace mi přišla ale jinak jednoduchá, prostá s neuvěřitelnou sílou víry. 

A u RUŠky (při pouhém vyzkoušení, nešla jsem na kurz) se mi líbilo, že mysl také hledala příčinnou situaci z minulosti, ale vadil mi ten přepis, jak člověk měl pořád nahlas opakovat, že danou věc přijímá. Taky mi tam docházelo k jakému si střetu se lží sama k sobě. Nalhávala jsem si tak trochu, že jsem to přijala, ale třebas něco ani ve skutečnosti nepřijala. Podle mě je velmi důležité to zvědomění toho, že si to člověk spojí, s čím jeho problém souvisí, kde je zakořeněná ta příčina v minulosti. Lze také ten kořen ve vizualizaci nějakou mačetou/velkýma nůžkama/mečem/čímkoliv odseknout a vzít ho do rukou, dát ho nad hlavu a nechal ho vznést do světla (odevzdat to tam, kam to patří a kde se to může rozpustit nebo toztříštit na miliony malých kousků, které pohltí atmosféra) a říct si: "Událo se, přijímám to. Vše v daný moment jsem dělala tak, jak jsem nejlíp dokázala a i druhý jednal tak, jak nejlépe dokázal. S láskou to pouštím a přijímám volný tok života."

Čím jsem si v životě ještě pomáhala k rozpouštění? Hudbou - poslouchání nádherné hudby vyplavuje emoce, uvolňují se a odchází. Hudba je sama o sobě ladič a mě stačí málo a rosí se mi oči. Dochází k uvolnění a bezpodmínečnému přijetí.

Je toho spoustu, ale šup zase do reality. :) je 12:30 a já jsem stále v pyžamu, tak se zdá, že jsem si to pyžamové dopoledne vybrala v neděli. Ach, jak neplánované... A teď už musím na vlak. S mokrýma, čerstvě umytýma vlasama... s 5timinutovým zpožděním na vyjití z baráku. Ano to jsem přesně já, nespoutanááá.

No a jelikož den ještě neskončil, tak mé myšlenky ještě třeba dojedou po kolejích... a třeba taky ne. :)
 
PS: Jedna velká myšlenka přecijen přišla: ten víkend byl naprosto skvělej!