Všechno je v pořádku

Kdysi jsem zažívala velké pocity nejistoty. Nějak jsem jednala / chovala se /mluvila, ale okolí na to třeba nereagovalo moc dobře nebo jsem to pouze v sobě tak vnímala, že jsem se pak necítila dobře... Daly se do mě zpětně pocity vnitřního lynče:

"jsem blbá, neměla jsem to psát" - "Achjo, ten dobrý pocit jsem zkazila" - "Proč jsem radši nedržela pusu?" "Proč jsem se tak chovala?" "Proč, proč, proč?" A pořád dokola...

Jenže to by taky člověk mohl zalézt do ulity a nevystrčit čumák, že jo! Když by nemluvil, nic nepsal, na nic nereagoval a nic nedělal, tak by nic nezkazil? a jeho duše by chřadla a zkomírala za živa. Ne, tohle není cesta... 

Cesta je autenticita a sebepřijetí. Přijmout se se vším.

Prostě reagujeme, jak na nás daná situace zrovna působí. Jak to zrovna cítíme. Někdy reagujeme, ani nechápeme, kde se to v nás bere, prostě to vyšlo ven. Prostě to mělo vyjít. Vzít už to zpátky nejde a tak nemá smysl se smažit nepříjemnými pocity. Všechno jde vykomunikovat.

A hlavně - jak na to ostatní zareagují a čeho se to dotkne v nich - není naše. Je to jejich. Nepřebírejme zodpovědnost za něčí prožívání. A pokud v něčem uděláme chybu, tak to berme s přijetím, jakože se prostě už stalo, díky tomu se učíme. 

A hlavně každé takové přijímání své autenticity nás pohání k sobě, ke svému Já. Ke svému přijetí toho, jací jsme. 

Úplně každý někdy reaguje nerozvážně / impulzivně / afektově / naivně / hloupě či trapně. Ale je to v pořádku. Jsme lidi. A lidi nejsou dokonalí tvorové. Jsou dokonalí ve své nedokonalosti a ta nedokonalost každého z nás dělá tím jedinečným.

Všechno je v pořádku tak, jak je. Tak, jak se stalo. To je život.