Žárlivost -  2 příběhy

Žárlivost pomalu rozežírá vztah, tak jako rybičky na fotce

Chtěla bych posdílet dva příběhy ze života na toto téma.

Bylo to před mnoha lety, oba jsme byli mladí, zaláskovaní a chodili spolu několik let, nebyl den, abychom nebyli spolu. Pro mě to byla první láska a myslím, že jsem mu svou lásku dávala dost najevo.

Problém začal v momentě, kdy jsem se po menší pauze chtěla vrátit k závodnímu tancování společenských tanců. 💃🏼Nejprve jsem nabídla jemu, jestli se mnou chce tančit, zkusil to, ale nakonec nechtěl a tak jsem si našla jiného tanečníka.
Nelíbilo se mu to (ačkoliv mě jako tanečnici poznal, v době našeho seznámení jsem závodně tančila). Dal mi tehdy na výběr, že buď on nebo tancování. Ale já tančit nepřestala... Žárlil a chtěl, abych na něj začala žárlit taky. Snažil se mou žárlivost vzbudit tím, že chodil s kámošema na diskotéky,  vyprávěl mi, jak ho na ulici a v práci balí holky, jak dostal od jedné i nabídku k sexu, kterou s hrdostí odmítl... Lichotilo mi, že je o něj zájem, nicméně mou žárlivost to prostě nevznítilo, protože jsem mu věřila. Akorát to celé ve finále oslabovalo náš vztah, protože se energie ve vztahu zaměřovala jinam.

Když mi vyprávěl o tom, jak se mu zdál sen o mé kamarádce, (už nevím o čem přesně, ale mělo to erotický podtext), to už bylo na mě moc... Vadilo mi to... proč si to nenechal pro sebe? Za sny nikdo nemůže a proč druhého zraňovat něčím takovým...

➡️ Paradoxně se všemožně snažil vznítit mou žárlivost a nakonec to byl on sám, kdo mě podvedl. ⚡To bylo vyústění. ⚡

Žárlivost je odrazem toho, jak to má člověk v sobě. Nikdo nikoho nemůže vlastnit a pokud se druhý rozhodne, že už s tím člověkem nechce být, tak nemusí. Ale nejde nikoho svazovat.

Kdož ví... možná právě žárlí ten, kdo je nejistý sám sebou, kdo si nevěří, není ve své síle. Možná takový člověk potřebuje více lásky... nebo něco jiného, co mu nevyhovuje a co mu druhý není schopen dát. Někoho jiného k sobě, s kým nebude cítit nejistotu a vnitřní neklid... Pak se nabízí otázka, jestli má smysl spolu v takovém vztahu zůstávat a zda není lepší být raději sám. 

-------------------------------------------

Příběh patologické žárlivosti

Chtěla bych zde zmínit i příklad patologické žárlivosti, který jsem na vlastní kůži také zažila. 

Ještě v době seznamování jsem se druhému zmínila, že mám i přátele mezi muži. Zejména s jedním kamarádem, který tu byl vždycky pro mě, když jsem se potřebovala vypovídat, zavolat, sejít se, něco spolu podniknout. Nikdy mezi námi nic nebylo a bylo to opravdu čistě na přátelské bázi. I jemu se nedařilo se vztahy a navzájem jsme se mnoho let podporovali a vyprávěli si své seznamkové eskapády. Byl a je to důležitý člověk na mé cestě. S touto upřímností jsem vstoupila do nového vztahu. Ber nebo nech být, že...

Během tohoto vztahu jsem se s kamarádem osobně nesešla, jen si s ním jednou za čas zavolala... A i to rozpoutalo v příteli obrovskou žárlivost, chtěl, abych si vybrala mezi ním a kamarádem. A hádejte, já řekla, že si vybírat nebudu. A to byl oheň na střeše... Tyto nože na krk mají prostě přesně opačný efekt, zaseknu se. Dyť já nic špatného nedělala... nechtěla jsem se podřídit, věděla jsem, že by to byla cesta do pekel.

Ta cesta do pekel byla ale i tak. Rozpoutalo to totiž opravdu doslova patologickou žárlivost, až psychické týrání. Partner mi vyčítal, že jsem se na číšníka dívala dýl než je vhodné a že jsem se na něj usmála. Když jsem se pak sešli s jeho přáteli, bála jsem se na osobu opačného pohlaví byť jen podívat, když na mě někdo mluvil, dívala jsem se bokem. Cítila jsem se hrozně sevřená a svázaná. Nemohli jsme se na ulici ani rozdělit (abych šla nakoupit na výlet, zatímco on natankuje). Když jsem jela do svého rodného města a nebrala mu telefon nebo měla obsazeno, začal psychický teror a trest v podobě ignorace. Ta ignorace nespočívala jen v zarytě tiché domácnosti, ale i v tom, že šel na ulici pár metrů za mnou. Pak mě začal v bytě nahrávat o čemž jsem nevěděla, dostal se mi do všech možných sociálních sítí, e-mailu a přečetl si úplně všechno z mé historie... "Ten pocit, že o vás ten druhý ví úplně vše, každý detail z vaší minulosti a vy o ničem nemáte ani páru... a on ty informace náhodně vypouští a vy si připadáte jak v největší paranoie." Vznikaly několikahodinové nesmyslné debaty, které byly doslova psychickým terorem. Opilecké scény, při kterých jsem utíkala z těla, abych tam duší nebyla, které vyústily v to, že jsem si stoupla před auto, abych mu zabránila opilému vyjet do ulic. V takovém vztahu nechce být nikdo. Nikdo. Vyléčí vás to natolik, že už nic takového nedopustíte, raději budete do konce života sami než zažívat něco takového... Změní vás to, od základů, začnete hledat u druhého úplně jiné duševní kvality. Byla to škola, tvrdá škola.

----------------------------------------

Oba vztahy měly podobný point... když se partnerům něco nelíbilo, já se toho nevzdala (v prvním vztahu jsem chtěla tančit a v tom druhém jsem se nechtěla vzdát přátelství s dlouholetým kamarádem) a to akorát prohloubilo jejich žárlivost. Také mi oba dva dali na výběr: buďto oni nebo tanec/kamarád. A pak zažily takový ten pocit, že se přítelkyně nepodvolí. Jenže... člověk by se neměl vzdát něčeho, co je pro jeho život důležité, a s čím navíc do vztahu vstupoval, protože by se lehce mohlo stát, že by si ten druhý našel další věci, které by mu vadily a vy byste najednou cítily, jak se Váš život rozpadá na kousky...