.

O mé knize života

Nápad napsat knihu se mi zrodil v hlavě ve 22 letech. Toho rána jsem se probudila, sluníčko mě skrze okno hřálo do tváře, otevřela jsem oči, podívala se směrem k nebi a cítila jsem takovou zvláštní sílu, něco mi vnuklo, ať napíšu knihu o svém životě. Ten nápad mě úplně oživil, cítila jsem najednou ohromný smysl všeho, co jsem dosud prožila.

Knihu jsem skutečně psát začala, ale nedokončila. Někdo mě tehdy zastavil a řekl mi: "A to se na to jako teď cítíš? Myslíš, že na to máš tolik zkušeností a moudrosti? Že jsi vyzrálá?" Mojí nejistotou to skutečně otřáslo, nebyla jsem vůbec ve své síle. Psaní jsem sice započala, ale zároveň odložila na dobu budoucí. 

Mou knihu jsem už v minulosti pojmenovala: Narodila jsem se pro lásku.

Během následujících let jsem se k psaní knihy několikrát vracela, často to bylo ve chvílích, kdy jsem se potřebovala osvobodit z nějakého náročného vztahu a psaní fungovalo jako terapie. Vždy jsem napsala nějaké kapitoly, ale nevydrželo mi to dlouho. Jakmile jsem se vypsala ze svých pocitů a myšlenek, už jsem v knize dále nepokračovala. Až o 13 let později...  Řekněme v době, kdy děj za ta léta nabral takový spád, že to celé nabralo ten pravý smysl a život do sebe zacvakl jako puzzle.

Díky svým načatým úryvkům ze psaní knihy a stovky stran deníku za ty roky, jsem se rozhodla, že to vezmu od základů jako kompletní proces terapie a léčení samy sebe.

Při pročítání deníku jsem byla v šoku jednak z toho, kolik textu jsem za ty roky napsala a také byla v úžasu, kolik jsem toho zažila. Tolik změn v jednom životě… změny bydlení, změny práce, tolik prožitých vztahů, plno lidí, potkaných na cestě. Neuvěřitelné! Byla jsem fascinována vlastním životem a dojatá z toho, co jsem všechno zvládla. 

Při čtení a psaní jsem zažívala úžasné pocity. Tolikrát jsem otevřela pusu dokořán v totálním údivu, vůbec jsem si ty zapsané detaily už nepamatovala. Vžila jsem se maximálně do každého dílčího příběhu, i díky fotkám, které jsem si otevřela, abych do těch emocí vplula naplno. Emoce prýštily proudem.

Prožila jsem momenty dojetí, údivu, i nevěřícného kroucení hlavou. Tekly mi slzy, brečela jsem až jsem se zajíkala, ale i se řehtala nahlas a obdivovala samu sebe, že jsem byla vlastně skvělá. Dokonalá v nedokonalosti. V každé etapě života jsem byla přesně taková, jaká jsem mohla být. Byl to vývoj. Vývoj života mojí duše.

V životě jsem měla tendence si zpětně plno věcí vyčítat a týrat se za ně, ale když jsem pročítala všechny ty deníky, tak jsem došla k pochopení samy sebe, proč jsem v té době tak či onak jednala a reagovala. Úplně mě to zaplavilo pochopením a láskou k sobě. Toto jsem měla celý život nepřijaté, stále jsem si plno věcí vyčítala a nadávala si i za blbosti. Jenže v danou chvíli v životě prostě jinak jednat ani nešlo…

O některých vztazích či životních přešlapech se mi psalo velmi těžko, vůbec se mi do nich nechtělo, svíral mě pohled na fotky a při čtení deníku se mě zmocňovaly pocity úzkosti. Přikrývala jsem si oči a nechtěla to ani vidět, bylo to pro mě velmi náročné. Věděla jsem, že před tím ale tentokrát nechci utéct, že to nechci schovat na dno jámy a zahrabat kamením, ale naopak jsem to celé otevřela, prožila všechny ty emoce, odpustila si své chyby a poděkovala cenným, byť těm, toho času, nesnesitelným učitelům na mé cestě. Prodýchala to a odevzdala. Ulevilo se mi, neskutečně.

Při psaní jsem si pouštěla hudbu, kterou jsem cítila jako napomáhající k harmonizování a léčení duše. Většinou to byla hudba klavírní, někdy romantická, na nějakou kapitolu dokonce i vážná a na jinou bláznivě veselá.

Tuto knihu jsem psala převážně v autě, u lesa, když jsem čekala na syna, až skončí v lesní školce. Léto ukončilo své výslunní tím, že zežloutlo podzimní listí a padající listí vystřídaly sněhové vločky. Měla jsem na to vždy cca 2-3 hodiny čistého času jenom pro sebe. Vypínala jsem si internet, aby mě absolutně nic nerušilo a mohla se plně ponořit a vžít do svého životního příběhu.

Psaní na mě mělo neuvěřitelně ozdravný vliv. Jako bych každou kapitolou samu sebe hladila...

Jsem velmi vděčná, že jsem knihu dokončila, byl to můj nedokončený sen z minulosti, ale díky tomu, že jsem ji nechala 13 let neplánovaně uležet, tak mohla dozrát a dostát svému dokonalému otevřenému konci.

Jestli má 200stránková kniha někdy spatřit světlo světa (nejen mého šuplíku), to už není pro mě to podstatné. Důležitý byl pro mě proces, cesta, která mě vrátila samu k sobě, k rozpoznání toho, kdo jsem, za čím jdu a co v životě chci.